Duše, duchové, strašidla, stíny. Již od pradávna tyto pojmy vzbuzovaly v člověku zvláštní pocity tajemna, vzrušení a zvědavosti. Jsem si jistý, že snad každé malé dítě na táboře či výletě nebo doma, zkoušelo vyvolávat duchy, strašidla či jiné formy démonů a přízraků, nebo se je nějakou jinou formou snažila přivolávat a komunikovat s nimi. Pamatuji si, kdy jako malý kluk jsme na táboře v malé skupince seděli u stolu a vyvolávali duchy lesa nebo duchy nějaké oběti, která se zrovna vybavila někomu v hlavě ve vymyšleném příběhu. Určitě si všichni vzpomínáte na tajemno a napětí, které při svitu svíčky nastalo. Vzrušení, napětí, k smrti vylekání kamaráda, to vše byla jedna velká sranda, která však po ukončení rituálů a rozejití skupinky, zanechala v neustupujícím stínu noci strach v každém z nás. Síla odvahy, která byla zesílena semknutým kolektivem, se v osamoceném jednotlivci najednou vytratila a strach ze strašidla či ducha zemřelé objeti, kterou jsme najednou viděli v každém stínu, za oknem se pohybujícího se listu na stromě, nás doháněl k šílenství. Vše však postupem času odeznělo a s přibývajícími roky se každý z nás nad těmito hrami a pokusy jen usměje.
Co jsou to však duše…? Můžou mít na nás vliv nebo ne? Co pro nás představují duše v reálném prostoru a čase? V dnešní době existuje spousta materiálů a informací, které vysvětlují přítomnost duší a současně důvod proč jsou tady a do jaké míry nás mohou ovlivňovat či ne. Není však třeba v tomto tématu hledat tajemno nebo otázky a odpovědi, které mnohdy mohou být zabarveny hloubkou představivosti samotného člověka.
Skutečností a faktem zůstává existence duše. Ta je a bude. Duše je určitá forma každého z nás. Dá se říci, že my jsme duše ve svém fyzickém těle. Duše představuje jistou entitu, která po smrti opouští své tělo a tím se vrací domů, ke světlu. Může se zdát, že tento proces určité transformace z hmotné schránky do světla je jednoduchý a nepředstavuje žádné rizika s duší spojené. Proč tedy duše setrvávají v určitém meziprostoru a mohou do jisté míry ovlivňovat další životy v životě živých? Každá duše, která odejde, je do jisté míry fixovaná k životu, který zrovna opustila. Fixace ke hmotnému světu, k oblíbeným osobám, k majetku, to vše mohou být příčiny a důvody, proč duše po smrti nechtějí opustit meziprostor, prostor mezi hmotným světem a světem světla, naším domovem. Nemusí to být však pouze fixace k materiálnímu světu, ale mohou to být emocionální bolesti, které nejsou někteří jedinci schopni před smrtí a po smrti zpracovat. Těmito příčinami jsou křivdy, které byly v životě jedince způsobeny a nebyly přes jeho nedostatečné uvědomění odpuštěny. Důvodem setrvání duše je také náhlá a nečekaná smrt. Je těžké klasifikovat, zda okamžik smrti, který přišel k jedinci dříve, než měl přijít a tudíž na něj nebyl připraven a se smrti smířen, měl či neměl být. Vše je dáno osudem a situací, která v ten daný okamžik nastala. Neexistuje náhoda, a proto určité situace jsou důsledkem velké souhry okolností v průběhu našeho života. My si za života tyto situace neuvědomujeme a těžko říci, kdo by si uvědomoval svou karmu a její odlehčení či zatížení, které může vyústit do násilné či nečekané smrti. Nečekaná smrt může přijít skrze nehodu, způsobenou mnoha okolnostmi.
Duše oddělená od fyzického těla si nemusí ani uvědomovat svou smrt. V podstatě to bere jako by se nic nestalo. Stejně tak jsou situace, kdy si duše uvědomuje svou smrt, ale nechce se života vzdát a neustále svou situaci pojímá stejně, jako by byla součástí hmotného a živého světa. Duše si je vědoma svého emocionálního nastavení, má paměť, vzpomínky a proto dokáže cítit a vnímat niance života který žila. Proto nezpracované křivdy či nepřipravenost opustit živný svět je příčinou setrvání. Nemusí to být vždy však negativní emoce vůči jedinci či skupině nebo nepřipravenost opustit tento svět, ale může to být také emocionální vazba na blízké, jako jsou rodinní příslušníci, přátelé apod. Z jiného pohledu to je emocionální vazba a připoutanost pozůstalých, kteří jsou fixování na zemřelého a svou fixací mu nedovolují opustit tento svět. V jiném případě to je křivda ze strany pozůstalých, ve které nemohou zemřelému odpustit jeho smrt a vyčítají mu bolest, kterou jim svou smrtí způsobil.
V normálních a běžných situacích si pro duši přichází dévové, andělé smrti, kteří mají za úkol připravit duši k opuštění meziprostoru a doprovodit ji domů, do světla. Většinou si duše berou nějaký čas na rozloučenou a až čas vyprší, andělé přijdou znovu. V některých případech duše odchod či přesun odmítnou a setrvají. K některým duším dévové ani nepřijdou. To zejména u těch duší, které jsou velmi ponořené do své křivdy a do silných negativních vibrací. Pokud však přijdou, většinou je jejich pomoc odmítnuta. Duše se potom zdržují v okolí osob, u kterých je emocionální vazba nejsilnější nebo v prostorách nemovitosti, ke které se vztahuje nejsilnější materiální a tedy i emocionální vazba a připoutanost. Duše mohou také setrvávat v okolí nehody, kde ke smrti došlo či v místech, kde byly zabiti. Z toho vyplívá, že nejvíce duší můžeme pozorovat v historických objektech (hrady, zámky, statky apod.) bude se jednat o duše, které jsou velmi fixované k majetku nebo zemřeli násilnou smrtí, jako je poprava či mučení. Mohou to být také místa, kde se v minulosti odehráli velké bitvy a duše si do této chvíle neuvědomují svou smrt. Pokud dojde ze strany člověka ke kontaktu s takovou duší, může ze strany duše slyšet, že není mrtvá, popř. si může stěžovat na bolest způsobenou smrtelným zraněním např. bodnutím do břicha. Samozřejmě že bolest cítit nemůže, ale neustále si vybavuje pocit, který byl smrtelným zraněním způsoben.
Duše, které se však zdržují v meziprostoru velmi dlouhou dobu, se budou lidem spíše vyhýbat a budou setrvávat ve svém prostředí např. sedící na poli a neustále pozorovat svoje tělo, které už samozřejmě neexistuje. Co se týče historických objektů, tam se duše budou chovat jako doma a tudíž si většinou ani nikoho nebudou všímat. Nebudou stát o pozornost ani o na navázání žádného kontaktu. Pokud se však nebude jednat o nemovitost či historický objekt, který neslouží pouze k prohlídkám, ale bude sloužit jako sídlo nebo nemovitost určenou k bydlení a k obývání. Potom se mohou noví majitelé setkat se zvláštními jevy a nakonec se mohou setkat s osobním vlivem duše na nich samotných. Duše nemusí být za každou cenu agresivní, ale mohou svým působením znepříjemňovat pobyt v objektu. V některých případech se agrese duší projevit může a to z toho důvodu, že nedovolují novým majitelům obývat něco, co je jejich a patří pouze jim. V takových případech se působení duší může velmi lišit od běžné přítomnosti duše. S takovými jevy či situacemi se tak často nesetkáme. Ne, že bychom se s dušemi nesetkávali, duší je tolik, že kdybychom měli nějaké brýle, skrze které bychom se mohli dívat do meziprostoru, resp. éterického světa, asi bychom se divili, kolik duší bytostí žije okolo nás. Duše přichází a odchází. Chodí načerpat energii do prostoru, načerpat energii z hudby a zase odejdou. Neznamená to, že i když jsou v naší blízkosti, musí mít na nás v každém případě negativní vliv.
Jsou však duše a těch je také mnoho, které cíleně vyhledávají určité lidi, na kterých ulpívají, pohybují se v těsné blízkosti, snaží se s nimi komunikovat a energeticky je zatěžovat. Většinou se jedná u duše zatížené křivdou a nechutí určité věci a změny pojímat jinak. Zdržují se v blízkosti lidí, kteří nejsou zcela v rovnováze a jejich nerovnováhu svou zatěžující energii prohlubují. Jedná se o lidi často podléhající alkoholu, drogám, psychické disharmonii, křivdám apod. Tito lidé se energeticky otevírají a jsou snadno přístupni duším, které dá se říci parazitují na jejich vnitřní energii. Snaží se s nimi žít to, co sami kdysi žili a tím uspokojují své bytí v meziprostoru. Mezi zcela běžné situace, kde dochází ke kontaktu s duší zemřelého, jsou rodinné kruhy, ve kterých došlo k úmrtí rodinných příslušníků (prarodičů, rodičů, dětí apod.) V případě velké fixace na rodinné příslušníky nebo jedince, může duše zemřelého obývat prostor s živými a svou přítomností zatěžovat své milující pozůstalé. Jak bylo již ale zmíněno, i z velké fixace pozůstalých na zemřelého dochází k blokování odchodu duše zemřelého a ta se přes velkou emocionální závyslost nemůže rozhodnout odejít do světla.
Případů a situací proč duše setrvávají zde v meziprostoru, v prostoru mezi hmotným světem a světem světla a proč jsou tzv. uvěznění v tomto prostoru, je mnoho. Bylo zmíněno pár nejčastějších příčin, které se mohou svou podstatou odlišovat, ale v principu vždy půjde o emocionální disharmonii a nezpracované situace v materiálním a fyzickém světě.
